Za jeden z nejstarších nálezů, který něco vypovídá o germánské mytologie, je považován tzv. sluneční vůz z Trundholmu. Je to 57 cm dlouhý, zlatým plechem potažený kultovní vůz, který pochází z doby bronzové (přibližně 1400 až 1200 př.n.l.). Představuje sluneční kotouč, který je tažen koněm. Byl nalezen v močále v Seelandu v Dánsku.

Vůz z Trundholmu (zdroj – German Wikipedia)

Dalším významným zdrojem informací o náboženství z předkřesťanského období jsou runové nápisy Anglosasů a Skandinávců, které nás informují o době po 1. st. n. l. Jsou to nejstarší písemné znaky Germánů, které pravděpodobně vznikly v Dánsku.

O germánské mytologii se také dozvídáme z písemných zpráv římských a řeckých autorů. Jako první popsal svět germánských bohů Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce gallské (Commentarii de bello Gallico, 58-51 př. n. l.). Dalším autorem, který se věnoval germánskému prostředí, byl dějepisec Publius Cornelius Tacitus. Jeho dílo se jmenuje O původu, sídlech, mravech a kmenech Germánů (De origine, situ, moribus ac populis Germanorum), zkráceně bývá také nazýváno Germania. Bylo napsáno kolem roku 98 n. l. Ovšem v jeho spise jsou římské poměry přenášeny do germánského prostředí. Proto jsou i některá germánská božstva označována jmény římských bohů.

Z raně křesťanského období máme také informace o germánské mytologii. Pocházejí ze spisů např. Jordanese, Řehoře Tourského, Fredegara, Pavla Diacona nebo Widukinda. Dalšími zdroji informací jsou výnosy různých knížat či vysoce postavených duchovních namířených proti pohanským zvykům. Zajímavé je i dílo Dějiny hamburské církve (Geschichte der Hamburgischen Kirche), kterou napsal kronikář arcibiskupa Adalberta Adam Z Brém (Adamus Brememsisi). Část tohoto díla obsahuje mnoho důležitých informací o Skandinávii.

Velmi cenné jsou literární památky obsahující hrdinské eposy a písně o bozích, které byly zapsány na počátku christianizace západní a střední Evropy. Nejstarší větší epická báseň je anglosaský epos Boewulf, který byl pravděpodobně napsán už v 8. století. Tato báseň sloužila jako vzor dalším eposům opěvujícím germánské hrdiny. Mezi ně např. patří Píseň o Hildebrandovi (Hildebrandslied). Tato píseň byla nalezena ve vazbě kodexu z 2. poloviny 8. století a napsali ji dva mniši fuldského kláštera kolem roku 840 jako upomínku na hrdinské doby Germánů. Dále v 9. století v bavorské jazykové oblasti vznikla báseň Muspilli, která líčí zánik světa. Podle ní dojde ke zničení světa ohněm, který zapálí Múspellovi synové z říše ohně Múspellu (Muspellsheim).

Jedněmi z nejpodstatnějších památek germánské mytologie jsou bezesporu dvě díla nazývaná Starší a Mladší Edda.

Starší neboli Básnická či Poetická Edda je sbírka písní o bozích a hrdinech. Jedná se o anonymní dílo. Dochovaly se nám její rukopisy ze 13. století. Ty vznikly opisováním starších předloh, které pocházely z 8. až 12. století. Obsah písní je však pohanský a ústní verze většiny z nich vznikla v předkřesťanské době. Dochované rukopisy ze 13. století jsou dva a jmenují se Codex Regius a Hauksbók. Codex Regius obsahuje básně, které je zvykem dělit na 9 mytologických a 18 hrdinských písní. Písně o bozích jsou např. Vědmina píseň (Völuspá), Výroky Vysokého (Hávamál, Háv), Píseň o Vaftrúdnim (Vafthrúdnismál), Píseň o Grímnim (Grímnismál), Skírniho cesta (Skírnismál), Píseň o Hárbardovi (Harbardlied), Píseň o Hymim (Lied von Hymir), Lokiho polemika neboli Lokiho posměšná řeč (Lokasenna), Píseň o Trymovi (Thrymskvida) a Píseň o Alvísovi (Alvissmál). Codex Regius byl napsán kolem roku 1270. Podle různých nesrovnalostí v něm badatelé soudí, že to byl opis předlohy (nebo více předloh) nejméně o několik desetiletí starší. V 17. století biskup na Skálholtu Brynjólfur Sveinsson tento rukopis objevil a roku 1662 dal pořídit jeho kopii a tu nechal poslat darem dánskému králi Frederikovi III. Rukopis byl zařazen do Královské knihovny v Kodani a dostal, stejně jako všechny knihy v majetku krále, název Codex Regius.

Úvodní píseň Starší Eddy, Vědmina píseň, patří k nejobsáhlejším písním germánské mytologie. Věštkyně Vala (Völva) v ní vypráví o stvoření světa z praobra Ymiho, popisuje zrození prvních obrů, lidí a trpaslíků a končí poutavým popisem zániku starého světa a stvořením nového. Vědmina píseň pravděpodobně už obsahuje křesťanskou interpretaci původních mýtů. Další mytologická píseň, Výroky Vysokého, je ještě rozsáhlejší než Vědmina píseň a vznikla zřejmě spojením více básní a zlomků. Výroky, pronášené bohem Odinem, obsahují často pravidla správného života, spojená s morálním poučením včetně rad pro milostný život. Ukazují nám tak pohled Vikingů na svět kolem nich a jejich životní hodnoty.

Mladší Edda je také nazývána Prozaická nebo Snorriho Edda. Napsal ji kolem roku 1220 na Islandu velmož, politik a dějepisec Snorri Sturluson (1178? – 1241). Skládá se ze tří hlavních částí. První část, Gylfiho okouzlení (Gylfaginning), představuje severskou mytologii v rozhovoru mezi mytickým králem Švédů Gylfem se třemi Ásy – Harem, Jafinharem a Thridim. Jde o prozaické převyprávění pohanské kosmologie, příběhů o bozích a o jejich charakteristiku s citacemi z některých mytologických písní. Další část se nazývá Poetika básnického umění skaldů (Skáldskaparmál) a sloužila jako návod pro tvorbu složité poesie skaldů, pro kterou byly typické víceslovné básnické opisy pojmů – tzv. kenningy. Třetí a poslední část je Výčet meter (Háttatal) a obsahuje více než sto příkladů skládání veršů v podobě Snorriho chvalozpěvu na krále Hakona a jarla Skuleho. Základním stavebním prvkem verše v germánském básnictví byla aliterace (náslovný rým), který podpírá rytmickou a významovou strukturu verše a má svá pevná pravidla. Je to metrum, které počítalo s ústním přednesem a vycházelo ze struktury germánských jazyků. Bylo založené na zcela jiném rytmu než latinské křesťanské básně.

Co se týče slova edda, obecný význam je prabába. V případě Snorriho Eddy bylo toto slovo možná použito v přeneseném smyslu ve významu „prazáklad“ básnického umění. Možné jsou i další vysvětlení – název Mladší Eddy byl odvozen od slova Oddi (jméno dvorce, kde se Snorri vzdělával), nebo od slova óðr (básnictví), nebo od latinského edo (píši, publikuji).

Dalšími prameny informací o germánské mytologii jsou islandská a norská prozaická vyprávění, tzv. ságy. Nejstarší ságy vznikaly ve 12. století. Největší rozkvět tohoto literárního žánru nastal ve 13. a 14. století. Na příklad roku 1230 napsal Snorri Sturlurluson ságu Heimskringla a ruku 1260 vznikla Sága o Völsunzích (Völsunga saga), která byla Richardovi Wagnerovi vzorem při napsání jeho známé opery Prsten Niebelungů. Ságám je však přičítána omezená hodnota, protože byly sepsány křesťany s velkým časovým odstupem od živého pohanství.