Původ slova „Viking“

Slovo „Viking“ se v dobových pramenech vyskytuje velmi vzácně. Pokud se s ním setkáme, tak jedině v podobě a-víking, což znamená „ti, kteří odešli z domova a dali přednost pirátskému způsobu života před farmařením“. Je možné, že slovo a-viking je odvozeno od místa, odkud piráti podnikali loupežné výpravy. Další možností je základ v severských slovech víg (boj, bitva) nebo vík (zátoka, záliv, fjord). Jiné vysvětlení je možná souvislost s místním jménem Vík (kraj na obou březích Oslofjordu), pak by byl Viking ten, kdo pocházel z Víku. Ovšem v jedné z franských kronik jsou lidé z Víku nazýváni Víkverjar nebo Vestfaldingi, proto se tato možnost nezdá příliš pravděpodobná. Pokud by slovo „Viking“ nebylo skandinávského původu, nabízí se možná souvislost se staroanglickým slovem wic (tábor), latinsky vicus. Potom by Vikingové byli lidé žijící v táborech. Další možností je opět latinské vicus, nyní však s významem „město“. Od městských obchodníků, kteří své obchody realizovali jak prostřednictvím peněz tak i zbraní, už není daleko k přesunu významu na slovo „pirát“. Objevily se též názory, že slovo „Viking“ pochází od vikja (vyhýbat se) nebo wikan (tuleň). Zde by byl Viking vlastně lovec tuleňů. Podle další hypotézy maskulinum víkingr neoznačovalo výlučně Seveřana, ale všeobecně „bojovníka – mořeplavce, podnikajícího daleké výpravy z rodné země“. Naproti tomu femininum víking pak znamenalo „námořní pirátská výprava ke vzdáleným pobřežím“.

Dobový autoři kronik obyvatele Skandinávie nenazývali Vikingy. Slovo „Viking“ vešlo ve známost a začalo se obecně používat k označení Seveřanů až v 19. století při nástupu severského národního obrození. V době vikinské se pro ně používala v různých zemích různé pojmenování. Říkalo se jim Normanni (Franská říše), Dani (Anglie) nebo Ascomanni (Německo). V prvním případě jsou jistě myšleni Norové a v druhém Dánové. Třetí název znamená asi tolik, jako „jasanoví muži“, neboť vikinské lodě bývaly stavěny z jasanového dřeva. V Irsku byl Viking označován jako Gall (cizinec) nebo Lochlannach (člověk ze severu). Se slovem Lochlannach se pojilo adjektivum „bílý“ pro Nory a „černý“ pro Dány, což pravděpodobně souviselo s barvou vikinských štítů nebo drátěných košilí. Švédští Vikingové bývali v Byzanci a Arábii označováni slovem Rus (z ruotsi = veslaři). V Řecku se pak pro skandinávské bojovníky vžil název Vaeringjar a ve Španělsku Madjus (pohanští kouzelníci).

Doba vikinská a příčiny vikinské expanze

Doba vikinská dala vznik třem evropským státům – Dánsku, Švédsku a Norsku. Šlo o důsledek vnitřních kolonizačních procesů, které započaly už před dobou vikinskou. Jako hlavní příčiny skandinávské expanze a kolonizačních procesů jsou považovány domácí politické problémy, nucený exil neprvorozených synů a vůdců zbavených majetku. Ale hlavní příčina tkví v hrozbě hladomorů a nedostatku volné půdy v zemi. Ve Skandinávii došlo k relativnímu přelidnění a v důsledku toho k nedostatku zdrojů potravy a obživy. Vikingové byli proto nuceni opouštět svou zemi a hledat si obživu jinde. Toto je všeobecně přijímaná a uznávaná teorie vysvětlující důvod vikinské expanze. Ovšem hlavní příčina mohla být i zcela jiná a to „prostá“ touha plout za obzor, touha po činech a dobrodružství a hrdinské smrti. Tato touha byla podnícena náboženstvím Vikingů, kde např. smrt boji byla velice kladně a vysoko hodnocena, v podstatě to bylo pro muže největší vyznamenání, jakého mohl dosáhnout. Doba vikinská je též dobou ekonomického rozvoje a vzrůstajícího bohatství právě v důsledku loupežných nájezdů, ale též obchodu. Dochází k zakládání a rozvoji měst sloužících jako střediska řemeslné výroby a odchodu.

Začátek vikinské doby je historiky kladen k roku 793, kdy byl zaznamenán první nájezd norské flotily a vyplenění kláštera v Lindisfarne (ostrov nedaleko severovýchodního pobřeží Anglie). Ovšem zrod doby vikinské lze také vidět jako odklon od životního stylu doby vendelské a přechod k jiné kultuře. Tento proces probíhal v druhé polovině 8. století a jeho výsledkem bylo postupné začlenění Skandinávie do Evropy.

Asi po dobu padesáti let po útoku na klášter v Lindisfarne podnikali hlavně dánští a norští Vikingové loupežné pirátské výpravy podél pobřeží britských ostrovů a západního pobřeží evropského kontinentu. Plenili hlavně nechráněné kláštery, kde nalézali bohatou a snadnou kořist.

V druhé polovině 9. století Vikingové přecházejí od pirátství ke kolonizaci. Na svých lodích vezou osadníky, kteří osídlují nová území. Norové expandují hlavně na Orkneje, Shetlandy, Island a Grónsko. Později se dostanou až do Ameriky. Dánové se soustředili na Anglii a Francii. Švédové postupovali především východním směrem do jihozápadního Finska, jižního a východního Baltu, do Byzance, přes Rusko ke Kaspickému moři a odtud až do Bagdádu.

Doba vikinská končí v 11. století, kdy došlo k přechodu všech skandinávských států ke křesťanství.

Směry vikinské expanze

Vikingové byli proslulí a obávaní nájezdníci, kteří na svých výpravách ohrožovali nejen Evropu. Hlavně díky výtečnému mořeplaveckému umění se dokázali rychle dostat přes moře, oceán nebo i po řekách hluboko do vnitrozemí a nečekaně tak udeřit. Kolonizační zájmy tří skandinávských zemí se ubíraly mnoha směry.

Norští Vikingové se soustředili hlavně na sever a jih. Už počátkem vikinského období osídlili ostrovy severně od Skotska, ostrov Man a usídlili se v samotném Skotsku, Irsku a prakticky na všech březích kolem Irského moře. Odtud postupovali nejen hluboko do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy často střetly se zájmy Dánů, ale i do severní a jižní Francie a dokonce do Středozemního moře. V mladší části vikinského období se Norové zaměřili na končiny severnější: na Faerské ostrovy, Island a Grónsko. Z Grónska už byl jen krok k objevení nové země pokryté lesy – Americe. Kvůli divoce rostoucím hroznům a lesním plodům jí nazvali Vínland (Země hroznů). Má se za to, že se jednalo o dnešní Newfoundland. Norští Vikingové se tak díky náčelníku Leifu Erikssonovi stali prvními Evropany, kteří vkročili na americký kontinent.

Švédští Vikingové se zaměřili spíše na východ. Po velkých řekách postupovali přes celé Rusko a dále na jih, do Byzance a arabských zemí.

Dánští Vikingové zaměřili svou expanzi na jihozápad. Pronikali podél pobřeží a po řekách do celé severní Francie, Anglie, odtud dále na jih až do Gibraltarského průlivu a společně s norskými a švédskými Vikingy přes Středozemní moře. Na východě byl jejich zájmovou oblastí západní Balt.