Jak to vše začalo:

Neolitická revoluce:

Kolem roku 4000 p.n.l. došlo v jižní Skandinávii k velké změně. Dosavadní zdroj obživy – lov začalo nahrazovat zemědělství a chov dobytka. Tento způsob obživy se do Skandinávie dostal nejspíše z jihu. Zřejmě ji sebou přinesli přistěhovalci z kontinentální Evropy. Jakmile se změnil styl života, změnil se i styl sídlišť. Lidé ve svých příbytcích zůstávali delší dobu, obdělávali přilehlou půdu, ale ani tato sídliště nebývala obývána trvale, protože pole, která je obklopovala, se brzy vyčerpala. Tato obydlí připomínala spíše roztroušené statky, ve kterých bydlela nejspíše jen jedna rodina.
Pohřební zvyky prvních zemědělců však nasvědčují vytváření společenských skupin. Mrtví byli pohřbíváni ve velkých důmyslných mohylách, které se stavěly z ohromných kamenů, známých jako megality. Mohyla se skládala z velké středové komory a vstupní chodby. To vše bylo pokryto půdou a na vrcholu byly kameny uspořádané do kruhu. Uvnitř hrobky, kde bylo pochováno velké množství jedinců a kde máme poblíž vchodu byly nalezeny zbytky keramických nádob, svědčí o tom, že pohřbívání bylo doprovázeno propracovanými rituály. Ty které zahrnovaly hostiny a snad i oběti a vyžadovaly účast obyvatelstva ze širokého okolí. V té době se začínala společnost formovat tak, jak ji známe dnes.
V lesích a tundře na severu Skandinávie zůstal hlavním zdrojem obživy rybolov, lov zvěře a sběr rostlin. Některé nástroje a zbraně, nalezené na severu, jsou však původem z jihu a nasvědčují tak styku mezi oběma oblastmi.
Neolitičtí zemědělci sice používali více nástrojů než jejich předkové lovci, ale stále je vyráběli z pazourků. Teprve na konci neolitického období se kámen začal pozvolna nahrazovat BRONZEM. Tato změna charakterizovala přechod k době bronzové.

Doba bronzová:

K výrobě bronzu bylo zapotřebí mědi a cínu a oba tyto materiály se do Skandinávie dostaly ze střední a západní Evropy v prehistorickém období.
V Dánsku začala doba bronzová kolem roku 1800 p.n.l. a trvala více než 1000 let. Do severnějších částí Skandinávie pronikla kultura doby bronzové až později. V době bronzové zde už čile skvétal obchod. Přírodní materiály a kožešiny se směňovaly za cín a měď či za již vyrobené bronzové zbraně. Většina našich znalostí o době bronzové ve Skandinávii pochází z pohřebišť či bronzových pokladů.
Z tohoto období bylo nalezeno mnoho hrobů. Mrtví byli pohřbíváni do hliněných mohyl, nebo pod hromadu kamenů. Mohyly se stavěly na vyvýšených místech a tyčily se nad krajinou na míle daleko. V pozdějších staletích byl běžný pohřeb žehem. Spálené kosti se v keramických nádobách ukládaly do mohyl (tzv hroby žárové), v ranném období však převažovalo pohřbívání nespáleného těla, inhumace (tzv. hroby kostrové).
V některých kostrových hrobech v Dánsku byly nalezeny vyhloubené kmeny dubů, kterých se užívalo jako rakví, jež měly chránit zcela oblečené tělo, obložené osobním majetkem, včetně předmětů osobní hygieny, břitev či pinzet.
V oněch dobách se obyvatelé oblékali takto: muži nosili jednoduchou pokrývku hlavy, přepásanou tuniku a plášť, ženy se oblékaly do dvojdílných šatů a vlasy měly pokryté umnou síťkou nebo čepcem.
Lidé doby bronzové bydleli ve velkých pravoúhlých domech s přístavkem pro stodolu či dobytek.
Zemědělské nástroje vyráběli stále z kamene. Bronzu se využívalo pouze na zbraně a šperky. Od konce doby bronzové až do poloviny prvního tisíciletí p.n.l se z bronzu již vyrábějí všechny nástroje, včetně ostrých srpů.

Doba železná – kořeny doby vikingské:

Kolem poloviny prvního tisíciletí p.n.l.se odehrála další technická revoluce: Bronz byl nahrazen železem. To, stejně dříve bronz přišlo ze střední Evropy. Nicméně kov nebylo nutné dovážet. Železná ruda se dala snadno získat ze dna jezer ve středním a jižním Norsku, Švédsku a Dánsku. Tuto rudu nebylo nutné těžit, stačilo ji jednoduše vyhrabat. Ruda nebyla moc kvalitní, obsahovala spoustu nečistot, ale seveřané se však brzy naučili získávat solidní železo vytavováním v jednoduchých pecích. Řemeslná dovednost seveřanů i rozsah výroby po staletí vzrůstaly a severské výrobky se brzy vyrovnaly výrobkům z kontinentální Evropy.
Ve Skandinávii trvala asi 1500 let a archeologové ji rozdělují do několika významných fází:
Starší doba železná (jinak také keltská doba železná) pokrývá období prvních pěti set let.
Římská doba železná označuje období, kdy římská říše ovládala evropský kontinent (od 1. do 4. stol. n. l.) a ovlivnila skandinávskou kulturu (přestože samotná Skandinávie nikdy nebyla její součástí) 5. a 6. stol je známo jako období stěhování národů. V Dánsku bývá toto období také nazýváno starší germánskou dobou železnou. 7. stol. a počátek 8. stol. jsou označovány jako doba vendelská ve Švédsku, metrovejská v Norsku nebo mladší germánská doba železná v Dánsku. Následuje doba vikinská, jejíž začátek spadá do období kolem roku 800. Její konec zhruba odpovídá přijetí křesťanství ve Skandinávii během druhé poloviny 10. stol. v Dánsku a o něco později v Norsku a Švédsku.

– Starší doba železná: (5.st. p.n.l – 1.st. p.n.l.)
Prvních 500 let doby železné ve Skandinávii zůstává do značné míry zatemněno, neboť se z té doby dochovalo jen několik málo sídlišť. Hlavní činností bylo nejspíše zemědělství, avšak důležité zhoršení klimatu v posledních staletích doby bronzové naznačuje, že jeho produktivita zřejmě klesala. Trochu světla na zemědělce starší doby železné vrhá zemědělská osada Grøntoft (z roku 200 p.n.l.) v západním Jutsku. Stejně jako jejich předkové z doby bronzové žili v domech uvnitř oplocené vesnice.
V době železné se rovněž udržel zvyk ukládat děkovné dary a oběti do bažin a jezer. Mezi vykopanými oběťmi jsou nejvíce zastoupeny keramické nebo bronzové nádoby s jídlem a zvířata.V Jutských rašeliništích byly však nalezeny i lidské oběti.- Římská doba železná: (1.st. p.n.l. – 4.st. n.l.)
Zvyk ukládání obětí do močálů se udržuje i v římské době železné. Většinu obětí tvoří zbraně římského původu. Jednalo se s největší pravděpodobností o kořist, získanou v bitvě, a vhozenou do jezer, bažin či potoků jako děkovnou oběť za vítězství v bitvě.
Nálezy nasvědčují, že mezi seveřany a jejich sousedy z jihu probíhaly časté šarvátky. Ačkoli nebyly tyto národy pod římskou nadvládou, byly římskými spojenci a proto byly vybaveny římskými zbraněmi.
Je možné, že někteří seveřané odcházeli ze svých domovů a sloužili jako žoldnéři v římských legiích. Poté, co jejich služba vypršela, se vraceli domů a přinášeli s sebou bohaté a luxusní předměty. Mnohé z nich si našly cestu do hrobu svých majitelů.
Ne však však všechny předměty římského původu se do Skandinávie dostaly touto cestou. Během čtyř staletí nadvlády Říma nad Evropou udržovaly skandinávské národy s romanizovanými oblastmi na jihu obchodní styky. Další předměty se mohly do Skandinávie dostat formou darů mezi náčelníky na opačných koncích hranice.
S rostoucím obchodem se začalo ve Skandinávii znovu rozmáhat zemědělství.
Do staletí římské doby železné spadají prvopočátky společenského a politického zřízení ve Skandinávii. Lze se zcela rozumě domnívat, že v tomto vývoji hrály styky s římským císařstvím velkou roli. Nejjasnější důkaz vznikající politické centralizace pochází z Dánska, kde se třídy válečníků, které měly velké bohatství, plynoucí z kontroly nad obchodem i z vlastnictví půdy, a možná také náboženskou odpovědnost, vynořili vládci různých krajů země. Centrum, odkud snad mohli také náčelníci vládnout, bylo nedávno prozkoumáno v Gudme, v Dánsku poblíž východního pobřeží ostrova Fyn. Osada byla založena v 1.století p.n.l. a v následujících staletích se rozrůstala a bohatla. Největšího rozkvětu dosáhla v pozdní římské době železné (3. – 4.st. n.l.). Osídlena však zůstala až do konce 6.století Osada se skládala z dvora a dlouhých domů obvyklého venkovského typu. Našly se zde zlaté prsteny, zlaté kování u zbraní a úlomky zlata a stříbra. Jméno Gudme sebou nese náboženské konotace a znamená domov boha.
Jedna osada ze stejné doby leží na pobřeží u Lundeborgu, asi o pět kilometrů dále než osada původní. Nejednalo se o osadu osídlenou trvale, nýbrž sezónně zřejmě na jaře a v létě. Byla obchodním a výrobním centrem, kam se dováželo luxusní zboží, kde se vyráběly šperky a opravovaly lodě. Zároveň zřejmě sloužilo jako tržiště.
Dankirke na západním pobřeží Jutského poloostrova zřejmě sloužilo ke stejným účelům jako Gudme.

– Období stěhování národů: (5.st. n.l. – 6.st. n.l.)
Po rozpadu Říma vznikají nová politická uskupení: Francká říše na území dnešní Francie a Nizozemska a Visigotská říše na Pyrenejském poloostrově. Tento proces začal masivním stěhováním národů z východu na západ napříč Evropou, ale Skandinávie se dotkl jenom lehce.
V Norsku se nadále rozvíjelo zemědělství, se kterým se začalo v předchozím období. Zkvétal také obchod a řemesla. Obě činnosti byly obvykle propojeny v jednom místě jako například v Helgö na jezeře Mälaren ve středním Švédsku, odkud pochází exotické zboží, zlaté mince (solidi) z východu římského císařství a figurka Buddhy ze severní Indie, a také formy a tyglíky, kterých se používalo k lití domácích bronzových šperků.
Zdá se, že v období stěhování národů se rituály spojené s náboženskou vírou provozovaly na specifických místech, o čemž svědčí právě místo jako helgö a Sorte Mulde (místo, kde bylo při vykopávkách v roce 1986 a 1987 objeveno 2300 zlatých figurek stejných jako v Gudme).
Ukládání obětí do bažin, jezer a řek, nejdůležitější projev náboženského smýšlení dřívějších dob, skončilo někdy v 6. století n.l. Po roce 500 n.l. se přinášely oběti ve formě obětí lidských. Tato zásadní změna rituálu nepochybně znamenala hlubokou změnu v náboženském a společenském myšlení. Tvrdí se, že krajští náčelníci zastávali vedoucí náboženskou i politickou funkci a jakýmsi způsobem působili jako prostředníci mezi bohy a lidmi.

– Vendelská doba: (7.-8.st. n.l.)
Poslední fáze doby železné před nástupem doby vikingské získala své jméno podle jednoho místa ve středním Švédsku. Na základě zde nalezených bohatých hrobů se lze domnívat, že v letech těsně předcházejících době vikingské zde žil královský rod.
Krajská mocenská centra ve Skandinávii a především v Dánsku se začala objevovat v ranných fázích doby železné. Politické seskupení z doby vendelské tak můžeme považovat za pouhou kulminaci dřívějších procesů, ne však za novinku. Důležitost krajských mocenských center spočívá v tom, že daly základ ke vzniku skutečných království v době Vikingské, a opravdovému vytvoření Švédského, Norského a Dánského království ve středověku.
Hřbitov ve Vendelu v Upplandské oblasti se rozkládá na východním břehu řeky Fyris, která teče na jih od jezera Mälaren. Byli zde pohřbeni vládcové kmene Sveů, který dal jméno pozdějšímu Švédsku a který latinští autoři považují za dominantní sílu na Baltu. Těla králů byla uložena v lodích, kolem těl byly poskládány osobní věci na důkaz jejich vysokého postavení. Podobný hřbitov byl odkryt ve Välsgärde. O něco jižněji na stejném břehu řeky Fyris, ale o sedmadvacet kilometrů dále poblíž jejího ústí při jezeře Mälaren se rozkládala Stará Uppsala (Gamala Uppsala), náboženské centrum Sveů, se svými ohromnými pohřebními mohylami.
Vznik silných centrálních autorit ve Skandinávii v době Vendelské vedl k dalšímu rozvoji, především k zakládání obchodních a řemeslných středisek. Z některých, například z Ribe v Dánsku, později vznikla vikingská města (viz např. Birka, Hedeby). Jiná jako Åhus ve švédském Skåne, vzkvétala hlavně v 8.století a později byla opuštěna. V té době probíhaly také rozsáhlé stavební práce. Stavba Danevirke, ohromného valu přes patu Jutského poloostrova, začala před rokem 737. Val musel být dokonalou překážkou: skládal se z desetimetrového půdního valu, obloženého dřevem, před kterým byl příkop. Celé opevnění se táhlo asi 7 kilometrů na jihozápad od západního konce Schleiského fjordu. Stejný dojem v nás zanechá vykopání Kanhavského kanálu na ostrově Samsø asi z roku 726. Přibližně jeden kilometr dlouhý a 11 metrů široký kanál rozšířil úzkou šíji na severu ostrova a také ji prohloubil, aby tady mohly projíždět lodě. Šikmé břehy kanálu byly vyloženy dřevem. Práce si celkově vyžádala značné technické dovednosti i velké množství dostupné pracovní síly. Všechny tyto činnosti připravovaly půdu k dalšímu rozvoji v době vikingské.

– Královské hroby ve Vendelském období

Centrem upplandského kraje, který ovládali Sasové, byla Stará Uppsala. Rozkládala se asi 10 kilometrů od dnešní Uppsaly. Nacházejí se zde tři mohutné pohřební mohyly, dosahující výšky asi  12 metrů, které údajně v 6. století patřili králům Sveů. Obsahují žárové hroby s bohatými pohřebními předměty, například zlatými šperky vykládanými granátem, pocházejícími ze začátku vendelské doby. Místo si udrželo své postavení do vikingské doby a sloužilo jako centrum královské moci a zároveň jako centrum oficiálního pohanského náboženství. Královská moc i náboženství byly vždy těsně spjaty a král sám zde byl pravděpodobně i nejvyšším knězem. Rovněž Vendel a Valsgärde na sever od Staré Uppsaly byly zřejmě od roku 600 až do konce doby vikingské důležitými centry. Na obou místech bylo nalezeno i vykopáno pohřebiště. V hrobech ze 7. století byla těla pochována v lodích a mohyly, které hroby zakrývaly, byly docela nízké ve srovnání s nálezy ve Staré Uppsale. Lidé zde pohřbeni – pokud nešlo o samotné krále byli zřejmě mocnými válečníky.

Vymezení období doby vikingské

Doba vikinská začíná počátkem 8. století změnou životního stylu ve Skandinávii. Nájezd na klášter na Lindisfarne (ostrov nedaleko pobřeží severovýchodní Anglie) v roce 793 je vnějším projevem procesu, který probíhal padesát předchozích let. Za dalších padesát let podnikají Vikingové častější nájezdy podél pobřeží britských ostrovů a západního pobřeží Evropy. Z počátku se Vikingové chovali spíše jako piráti. Nájezdníci, kteří pocházeli především z Norska a Dánska, přišli na to, že je snadné vylupovat bohatá místa v západní Evropě (například kláštery). V druhé polovině 9. stol. Vikingové přecházejí od pirátství ke kolonizaci. Jejich lodě též vezou skupinu osadníků s vlastním vybavením a dalšími zásobami do nových domovů na Orknejích a Shetlandech na Islandu a v Grónsku. Později dokonce až do Severní Ameriky. Tímto směrem cestovali hlavně Norové. Dánové se soustředili na lidnatější země Anglii a Francii. Nejprve vysílali vojenské výpravy a teprve poté se zde usazovali. Švédové mířili především na východ. Jejich cesty je zavedly do jihozápadního Finska, do jižního a východního Baltu a dále přes Rusko do Byzancia(do Konstantinopole, dnešního Istanbulu), ke Kaspickému moři a odtamtud až do Bagdádu.

Vznik skandinávských království:

Dánsko

Nejpozději v 11. stol. se ve Skandinávii objevily tři samosprávné mocnosti. Nejvíce víme o Dánsku, první náznaky centralizované královské moci jsou založení města Ribe, prokopání Kanhavského kanálu a postavení obranného valu Danevirke. všechny tři stavby zřejmě inicioval král Agantyr. Ve Franckých královských análech se dále uvádí, že král Godfred dal postavit druhou část valu Danevirke. Dalšími králi převážně z 9. stol. jsou zmiňováni Horik Starší a Horik Mladší, kteří dovolili německému misionáři Ansgarovi postavit v roce 850 kostel v Hedebi a v Ribe. V polovině 10. stol. se v Jellingu ve středním Jutsku objevuje nová dynastie založená králem Gormem (Poslední pohanský král). Po jeho smrti nastupuje na trůn v roce 958/9 Harald Modrozub. Dává na hřbitově v Jellingu vztyčit velký runový kámen, na kterém pyšně prohlašuje, že učinil z Dánů křesťany. Za své vlády opevnil království řetězem pevností a založil velká stavební díla.V roce 987 byl svržen svým synem Sveinem Vidlím vousem († 1014), který v roce 1013 dobyl Anglii. Byl první z řady králů, kteří vládli Dánsku i Anglii a zároveň ovládali jižní Norsko až do roku 1042.

Norské sjednocení

Díky členitému pobřeží a hornatému povrchu nebylo dosti dobře možné komunikovat s vnitrozemím, proto se také Norsko podařilo sjednotit až králi Haraldu Krásnovlasému, jenž v roce 880 sjednotil Vestfald a jihozápadní Norsko a znepřátelil si tím mnoho lidí. Právě to mohlo mít za důsledek velice silnou vystěhovaleckou vlnu na skotské ostrovy a Island v 9. stol.V následujících staletích probíhal konflikt mezi jihem a severem, kde vládla nezávislá TrAndelagská šlechtická rodina se sídlem v Trondheimu. Na jihu přitom hráli čas od času důležitou roli dánští králové. Na konci 10. stol. se do Norska vrací slavný vnuk Haralda Krásnovlasého, který se předtím zúčastnil výpadů proti Anglii. Ten si jako svou základnu zvolil TrAndelag a tím sjednotil Norsko. Kolem roku 1000 bojoval proti spojeným armádám švédského krále Olafa Skötkonunga a dánského krále Sveina Vidlího vouse v námořní bitvě u Svöldu, kde padl. Po jeho smrti byla země znovu rozdělena, na severu pak patnáct let vládla TrAndelagská šlechta a na jihu švédští a dánští králové. Olaf Tryggvason se pokoušel zavést nové náboženství. Podařilo se mu to na Islandu, ale po jeho smrti došlo k obnovení pohanské víry. Teprve jeho nástupce Olaf Haraldsson (1015-1030) docílil všeobecného přijetí křesťanství. Olaf byl po své smrti v bitvě u Stikelstadu prohlášen za svatého. Na konci 10. stol. bylo Norsko do velké míry sjednoceno a pokřesťanštěno.

Vývoj ve Švédsku a Finsku

Není jisté, bylo-li Švédsko v době vikinské někdy sjednoceno. Na konci 10. stol. se dozvídáme o králi Olafovi Skötkonungovi, jenž upevnil svojí moc v celém středním Švédsku. Olaf byl křesťan, ale obrátit zemi na novou víru se povedlo až jeho nástupci na konci 11. stol.

Finsko zůstalo pohanskou zemí až do doby 12. stol. Bylo sjednoceno až dlouho po době vikinské.

Čerpáno z knihy Svět Vikingů