Život Vikinga nebyl jen boj. Vikingové se živili především zemědělstvím a pastevectvím. Pěstovali oves a ječmen, v menší míře i žito a pšenici. Dále se pěstovala cibule, fazole, hrách a zelí. Potravu, ale také různé produkty potřebné k životu (např. kůže, kosti, rohy atd.), získávali ze zvířat, která chovali ve svých usedlostech nebo je volně pásli na travnatých pláních. Byla to běžná domácí zvířata, jako jsou ovce, kozy, krávy, prasata a dokonce i slepice chované hlavně kvůli vejcím. Nezanedbatelnou součást obživy zaujímal také rybolov a lov divoké zvěře např. sobů, medvědů a divokých prasat. Z lovených zvířat se kromě masa získávaly i kožešiny, které byly velmi ceněné v zemích, do nichž tito lidé cestovali za obchodem. Vikingové byli v neposlední řadě velmi zručnými řemeslníky, ať už se jednalo o výrobu zbraní, šperků nebo třeba lodí. Nad mnohými artefakty nalezenými z období vikinské éry s údivem žasneme dodnes. Výrobou takových věcí se zabývali hlavně v zimě, aby na jaře mohli obchodníci vyrazit s plnými loděmi do dalekých krajů. Když se muži vydali za obchodem nebo do války musely se jejich ženy postarat o chod celého hospodářství, proto neměly ve vikinské společnosti zrovna nízké postavení. Ženy byly nezávislé a svobodné, muži se k nim chovali s úctou, vzhlíželi k nim jako k ozdobám společnosti a kvůli krásným dívkám teklo mnoho krve.

Uspořádání vikinské společnosti

Na vrcholu celé společnosti stál král, jehož si ze svých řad volili náčelníci. Moc krále byla omezena mocí lidu, tzn. shromážděním svobodných mužů tzv. thingu.
Druhým nejvyšším stavem, kterého mohl svobodný občan dosáhnout, byl titul Jarl. Byla to jakási šlechta, velkostatkáři, jimž vlastnictví půdy a jiné bohatství dovolovalo vydržet si vlastní bojovou družinu, mít vlastní lodě a všestranně uplatňovat svůj vliv.
Vlastním jádrem společnosti byl selský stav. Typický sedlák sice nehospodařil na velkých pozemcích, ale byl svobodný. Do tohoto stavu patřili také řemeslníci a válečníci, kteří se pod vedením Jarla nebo dokonce krále účastnili různých výprav.
Místo nejnižší pak zaujímali nesvobodní otroci. Jako v každé jiné zemi neměli i severští otroci žádná práva a nemohli vlastnit žádný majetek. Museli vykonávat ty nejtěžší práce a jejich zavraždění se nepokládalo za vážný zločin.

Právní řád vikinské společnosti určovalo shromáždění svobodných mužů – tzv. thing, které také dbalo na jeho dodržování. Thing tvořený radou svobodných mužů způsobilých svými zkušenostmi, vlastnostmi a věkem nosit zbraň se scházel, aby dbal na dodržování zákonů, vynášel rozsudky a projednával záležitosti týkající se zájmu celku. Zákon byl souborem zvyklostí, tradovaných ústním podáním z generace na generaci. Staří členové thingu měli povinnost připomínat znění zákona a udržovat je v paměti všech. Ke snazšímu zapamatování zákona sloužily ustálené formulace, které se opíraly se o aliteraci. Výše trestu stanovená pro svobodného muže za zločin násilí nebo vraždu se řídila podle stupnice pokut, zvané mannbaetr. Plná pokuta byla vyměřena za zabití člověka nebo za useknutí nosu, poloviční za vypíchnutí oka, čtvrtina pokuty za useknutí ucha apod. Rozsudek vynášeli sami členové thingu. Spravedlnost však byla mnohdy zatlačena mocí, neboť na provedení rozsudku musel postižený dohlédnout sám. To bylo mnohdy problematické, pokud se jednalo o člena slabšího rodu.

Ženy ve vikinské společnosti neměly zrovna nízké postavení, protože se musely téměř samy starat o chod hospodářství, když muž vyrazil na obchodní nebo válečnou výpravu. Směly volně vycházet, cestovat, přijímat mužské návštěvy. Dcery vítaly v norských domech hosty přípitkem na jejich zdraví a podávaly jim přes oheň roh. Severské ženy nepoznaly nesvobodu a závislost, které byly běžné jinde ve světě. Na severu byla žena ozdobou mužské společnosti. Měla vliv na mnohá jednání. Mnohem volněji rozhodovala o věcech svých citů a vztahu k mužům. Žena to obyčejně byla, která si vybírala společnost. Mohla se také se svým mužem rozvést. Muži často umírali pro přízeň krásných žen, ale byla to vzpruha v boji a pobídka k velkým činům. Přízeň ženy jako odměna za statečnost je nejčastějším motivem severských hrdinných zpěvů.

Otcové střežili čest svých dcer jako svou vlastní. Byli citliví na vše, co by mohlo jejich pověst poškodit. Podle starých zákonů byl ze země vykázán ten, kdo políbil dívku proti její vůli. Stalo-li se tak se souhlasem děvčete mohl být přesto potrestán pokutou ve výši tří marek, trvali-li na tom její rodiče Ve stejném smyslu hovoří i starý gottlandský zákon o nedovolené smělosti vůči ženám: „Uchopíš-li ženu za zápěstí, budeš potrestán pokutou půl marky, bude-li žalovat. Uchopíš-li za loket, zaplatíš osm örtungů. Obejmeš-li kolem ramen, trest osm öre. Dotkneš-li se ňader, zaplatíš jeden öre. Chytíš-li za kotník, zaplatíš půl marky. Uchopíš-li mezi kolenem a lýtkem, zaplatíš osm örtungů. Uchopíš-li nad kolenem, zaplatíš pět öre. Položíš-li ruku ještě výš, pak je to hanebný hmat, je to dotek nestydatého člověka. Na to nejsou stanoveny peněžité tresty, protože většina žen to strpí, dojde-li už k tomu.“

Obchod

Velmi významnou součástí života Vikingů byl obchod. Díky svým mořeplaveckým schopnostem a výborným lodím téměř dvě stě let ovládali rozsáhlé obchodní cesty nejen v severní Evropě. Do západní Evropy vyváželi kožešiny, tulení kůže, mroží kly, peří, stavební dříví, smolu, železnou rudu, břidlice k výrobě brousků, mastek k výrobě varných nádob, solené ryby a jantar. V Byzanci byly nejvíce žádány kožešiny, med, vosk, mroží kly a otroci. Vikingové naopak importovali hlavně stříbro, dále pak hedvábí, koření a šperky z východu, sklo (nádoby z Porýní), keramiku, víno a zbraně (francké meče) ze západní Evropy.
Obchod podnítil mnoho významných a pozitivních změn ve vikinské společnosti. Došlo k rozvoji dobře organizovaného obchodního systému, který byl založený na propojení míst výroby a obchodu. Tento systém vedl ke vzniku prvních měst. Před tím žili Vikingové v malých osamocených převážně zemědělských osadách, popřípadě v malých vesnicích. Města byla zároveň obchodními centry a jejich součástí byly přístavy, proto byla stavěna hlavně u pobřeží řek, jezer a moře. Příkladem takových měst jsou např. Ribe, Hedeby, Birka.

Možná podoba Birky v 10. století: palisádou bylo chráněno nejen město a pevnost, ale i přístav; města byla postavena převážně ze dřeva, a tudíž byla často sužována požáry (Batey et al., 1994)

Obydlí

Vikingové většinou žili v prostých dřevěných čtvercových nebo obdélníkových domech majících stěny splétané z lískového proutí a pomazané směsicí jílu a trusu. Budovy královských pevností se od obydlí zemědělských usedlostí lišily tím, že měly stěny celé z pevných trámů. Ke stavbě budov se nejčastěji používal dub. Délka budov byla závislá hlavně na délce stromů. Dům se často skládal z několika místností jdoucích za sebou, kdy jeden konec se využíval jako stodola a stáj. Vytvářel se tak jednoduchý řadový dům. Stavení šlechticů se podobala sedláckým, byla však větší a bohatěji vybavená. Dům náčelníka osady, takzvaný dlouhý dům (longhaus), délka několikanásobně převyšovala šířku stavení, sloužil především k oslavám různých svátků a k bujarým pitkám.
Uprostřed obytných místností se nacházelo ohniště, které bylo zdrojem tepla a světla a připravovaly se na něm nejrůznější pokrmy. Domy neměly komíny, tudíž kouř unikal pouze dírou ve střeše překrytou doškem, drnem nebo šindelem. Kolem stěn se nacházely lavice. Tyto lavice byly většinou součástí stavby a tvořila je udusaná hlína zpevněná pletivem nebo dřevem. Přes den se na nich sedělo a v noci sloužily jako postele.

Rekonstrukce longhausu v Trelleborgu, Dánsko

Jídlo a pití

Strava byla většinou kašovitá, základ tvořily obiloviny nebo různé vývary, do kterých se někdy přidávalo i maso. Kaše se dochucovaly různými druhy planého ovoce, ale také třeba medem a ořechy. V neposlední řadě do jídelníčku Vikinga patřilo maso, ať už z domácích zvířat (hovězí, vepřové a skopové) nebo ze zvěřiny a vodních živočichů (mořské i sladkovodní ryby, tuleni a nejrůznější mořské plody). Maso se podávalo většinou pečené nebo vařené ve vodě, dochucované bylinkami a kořením. Sůl se používala v malém množství spíše k dochucení hotového jídla, protože to byla poměrně vzácná surovina. Z produktů domácích zvířat jedli vajíčka (ale běžně se sbírala vejce i z hnízd volně žijících ptáků) a mléčné výrobky z kravského a kozího mléka (sýr, tvaroh, máslo). Jako doplněk stravy pekli obilné placky (nejčastěji z ječmene, žita, ale také luštěnin), které se daly jíst takřka k jakémukoliv pokrmu. Zásoby jídla na zimu vytvářeli uzením masa, jeho sušením nebo nasolováním.
K tomu všemu popíjeli pivo (studené i teplé), které vzhledem připomínalo spíše řídkou kaši. Vodu pili jen v domácím prostředí, na výpravy si s sebou vozili sudy piva, protože se obávali znečištění a kontaminace vody na cizím území. A samozřejmě pili pověstnou medovinu.

Vzhled a oblečení

O seveřanech se většinou zbytek světa zmiňoval jako o nevzhledných, špinavých a divokých obrech. Bylo to nejspíše tím, že žili v drsnějších podmínkách než ostatní národy jižní Evropy, tudíž museli být fyzicky zdatnější a odolnější. Průměrná výška vikinského muže se pohybovala okolo 170 cm, což bylo na tehdejší dobu opravdu hodně. Lebky měli převážně dlouhé, tzv. dolichocefalní, s úzkým a dlouhým obličejem. Tento typ lebky bývá všeobecně označován za nordický. O Vikinzích traduje, že měli modré oči a světlé nebo rusé vlasy, což je z větší části pravda, avšak stejně jako je tomu dnes, tvořili podstatnou část severské populace i tmavoocí a tmavovlasí lidé.
Vlasy, většinou dlouhé, nosili volně rozpuštěné nebo splétané do různých copů. Jejich tvář pak často zdobil plnovous. Není však pravdou, že by nedbali na svůj vzhled. Oblékali se do drahých látek, nosili krásné šperky a údajně se každou sobotu koupali. Svědčí o tom severské jméno laugardagr, den koupele. Vikingové žijící v Anglii si prý česali vlasy, koupali se v sobotu a měnili často šatstvo, aby snáze překonali cudnost žen a podařilo se jim získat za milenky i dcery šlechticů. Vikingové ke své hygieně také používali nástroje na čištění uší, které byly často vyrobeny ze vzácných kovů a měly zároveň i ozdobnou funkci (viz. obr.).

Replika kostěného hřebene s pouzdrem

Replika nástroje na čištění uší (Birka, 10. st.)

Muži nosili prostou lněnou spodní košili (tuniku) s dlouhým rukávem, sahající zhruba do půlky stehen, přes ni si oblékali stejně dlouhou teplejší vlněnou košili, kterou přepásávali opaskem. Součást mužského oděvu tvořily také kalhoty. Nosily se buď dlouhé a přiléhavé nebo široké a podkasané. Nohy měli od kolene dolů omotány pruhy látky a staženy koženými řemínky nebo tkanými stuhami. Proti rozmarům počasí a někdy také jako módní doplněk sloužil vlněný kabátec nebo plášť obdélníkového nebo čtvercového střihu. Majetnější občané mívali oděv ozdoben různými výšivkami a olemován ozdobnými stuhami a kromě lnu, konopí a vlny mohlo být použito ke zhotovení jejich ošacení také hedvábí.

Oděv vysoce postaveného Vikinga.	Oděv Vikinga ze střední vrstvy

Podobně jako muži nosily také ženy vícevrstvý šat. Vespod byla prostá lněná košile (u bohatých žen někdy skládaná do drobných záhybů) s dlouhými rukávy sahající až na zem. Přes ni se v chladnějších časech nosily svrchní šaty sahající většinou taktéž až na zem. Poslední vrstvu oděvu tvořila jakási zástěra sepnutá na prsou sponami, na nichž bývaly zavěšeny nástroje denní potřeby (nůžky, klíče, nůž, pouzdro na jehly atd.). Tyto zástěry byly u bohatých žen zdobeny složitými výšivkami a ozdobnými stuhami. Vlasy si ženy svazovaly do uzlu na temeni hlavy, upravovaly do síťky nebo schovávaly pod pokrývku hlavy.

Oděv vysoce postavené vikinské ženy	Prostý ženský oděv

Vysoce postavený a bohatý občan se také poznal podle barvy svého oblečení, přičemž mezi nejvzácnější barvy patřila modrá, červená a černá. Muži i ženy si na nohy nazouvali jednoduché kožené boty většinou sahající po kotníky, mohly však být i vyšší. Rádi se zdobili náhrdelníky ze skleněných korálků a různých přírodních materiálů (např. mušlí, kostí, zubů a drápů zvířat), prsteny a náramky z drahých kovů a amulety, kterým přisuzovali také magickou moc. Nejčastější talisman bylo Thorovo kladivo, neodmyslitelný atribut válečníka.

Rekonstrukce vikinských bot
Replika bronzového Thorova kladiva	Ukázka šperků, které mohla vlastnit bohatá vikinská žena

Pohřbívání

Pohřeb a hroby se lišily podle toho, jak byl zemřelý bohatý a mocný. Králové a velcí náčelníci byli pohřbíváni většinou do svých lodí se svým majetkem a dokonce i ženou a zvířaty. Takto naplněná loď byla zapálena a vypuštěna na moře nebo zůstala stát na pevnině, kde na ní byla navršena mohyla z kamení a hlíny (pokud byla loď na zemi spálena, navršila se mohyla na spáleniště). Příprava takového rituálu trvala několik dní a ani obřad sám netrval jen okamžik. Při rituálu se musela zabít všechna zvířata (koně, psi, někdy i dobytek), která měla mrtvého po smrti doprovázet. Žena, která si svobodně zvolila odejít za svým mužem, se rozloučila se všemi zúčastněnými, potěšila se s nejlepšími a nejvěrnějšími válečníky, poté se odebrala na pohřební loď, kde byla uškrcena a probodnuta. Večer se uspořádala velká oslavná hostina.
Pro chudší válečníky byl z kamenů na zemi vytyčen menší hrob ve tvaru lodi, kde uprostřed stála hranice, na kterou zemřelého položili se všemi jeho zbraněmi a hranici zapálili, nebo na tělo zemřelého taktéž navršili mohylku. Právě díky těmto hrobům, ve kterých dnes nalézáme nesmírně krásné a vzácné předměty, se můžeme dovědět tolik poznatků o životě našich dávných předků.
O pohřebním rituálu se zmiňuje arabský vyslanec ke Švédům Ibn Fadlan. Ten podrobně popsal smuteční obřad Vikingů na Volze se všemi jeho náležitostmi.

Pohřebiště v LindholmHöje, Dánsko