Běžný život

Původ, rozdělení a kolonizace -

Jakého původu je slovo Viking? Všechno nasvědčuje tomu, že Vikingové se sami Vikingy označovali a tudíž že je toto slovo původu severského. Jiné národy užívaly k jejich označení jmen jako Normanni (Franská říše), Dani (Anglie) nebo Ascomanni (Německo). V prvním případě jsou jistě myšleni Norové a v druhém Dánové. Třetí název znamená asi tolik, jako "jasanoví muži", neboť vikinské lodě bývaly stavěny z jasanového dřeva. V Irsku byl Viking označován jako Gall (cizinec) nebo Lochlannach (člověk ze Severu). Se slovem Lochlannach se pojilo adjektivum "bílý" pro Nory a "černý" pro Dány, což pravděpodobně souviselo s barvou vikinských štítů nebo drátěných košil. Švédští Vikingové bývali v Byzanci a Arábii označováni slovem Rus (z Ruotsi = veslaři). V Řecku se pak pro skandinávské bojovníky vžil název Vaeringjar a ve Španělsku Madjus (pohanští kouzelníci). Existuje mnoho možností, z jakého slova je slovo Viking odvozeno. Pokud by bylo původu severského, mohlo by mít základ buď ve slovech víg (boj, bitva) nebo vík (zátoka, záliv, fjord). Další možností je souvislost s norským místním jménem Vík (kraj na obou březích Oslofjordu) a že Viking byl prostě ten, kdo pocházel z Víku. Ovšem v jedné z franských kronik jsou lidé z Víku nazýváni Víkverjar nebo Vestfaldingi, takže tato možnost skutečnosti příliš neodpovídá. Není-li slovo Viking severského původu, nabízí se možná souvislost se staroanglickým slovem wic (tábor), latinsky vicus. Potom by Vikingové byli prostě lidé žijící v táborech. Další možností je opět latinské vicus, nyní však s významem "město". Od městských obchodníků, kteří své obchody realizovali jak prostřednictvím peněz tak i zbraní, už není daleko k přesunu významu na slovo "pirát". Pak by např. Sles-viking byl pirát pocházející ze Šlesviku.Objevily se rovněž názory, že slovo Viking pochází od vikja (vyhýbat se) nebo wikan (tuleň) - zde by byl Viking vlastně lovec tuleňů. Podle další hypotézy maskulinum víkingr neoznačovalo výlučně Seveřana, ale všeobecně "bojovníka - mořeplavce, podnikajícího daleké výpravy z rodné země". Naproti tomu femininum víking pak znamenalo "námořní pirátská výprava ke vzdáleným pobřežím".

Vikingové byli proslulí a obávaní válečníci, kteří na svých výpravách ohrožovali celou Evropu. Především díky výtečnému mořeplaveckému umění se dokázali rychle dostat přes moře, oceán nebo i po řekách hluboko do evropského vnitrozemí a naprosto nečekaně tak překvapit vyhlédnutou zemi. Kolonizační zájmy tří skandinávských zemí se ubíraly mnoha směry:

1) Norští Vikingové se soustředili na sever a jih. Už počátkem vikinského období osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a zachytili se ve Skotsku, Irsku a  prakticky na všech březích kolem Irského moře. Odtud postupovali nejen hluboko do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy často střetly se zájmy Dánů, ale i do severní a jižní Francie a dokonce do Středozemního moře. V mladší části vikinského období se Norové zaměřili na končiny severnější: na Faerské ostrovy, Island a Grónsko. Z Grónska to už pak byl jenom kousek k objevení nové země pokryté lesy, kterou, kvůli vinné révě rostoucí vysoko na severu, nazvali Vinnland (ztotožňuje se s Amerikou). Norští Vikingové se tak díky náčelníku Leifu Erikssonovi stali prvním Evropany, kteří vkročili na americký kontinent.

2) Švédští Vikingové se zaměřili spíše na východ. Po velkých řekách postupovali přes celé Rusko a dále na jih, do Byzance a arabských zemí.

3) Dánští Vikingové zaměřili svou expanzi na jihozápad. Tak pronikali podél pobřeží a po řekách celé severní Francie, do Anglie, odtud dále na jih až do Gibraltarského průlivu a společně s norskými a švédskými Vikingy přes Středozemní moře. Dánská zájmová oblast měla i svou východní část - západní Balt. 

Běžný život -

Ze začátku žili Vikingové převážně na malých osamocených statcích (osadách) popřípadě v malých vesnicích. Města stavěli až později. Byla stavěna převážně u pobřeží řek, jezer a moře jelikož jejich součástí byly přístavy. Příkladem takových měst jsou Ribe, Hedeby, Birka, ....
Města byla obchodními centry, podnikaly se odtud obchodní výpravy nejen po celé Evropě, ale i do vzdáleného orientu. 
    Ale Vikingové byli především zemědělci, pastevci a řemeslníci. Pěstovali oves a ječmen někdy i žito a pšenici. Živili se stravou rostlinného původu například ořechy a různými druhy planého ovoce. Většinou se vše pojídalo v podobě kaše, ale podstatnou složku jídelníčku tvořilo maso (hovězí, vepřové, skopové či zvěřina tak i tulení a rybí například lososí nebo sledí) a chléb. Krávy chovali i kvůli mléku ze kterého uměli udělat máslo a tvaroh. Stejně tak chovali i ovce, ze kterých navíc získávali i vlnu. Kvůli vejcím chovali slepice, ale běžně se sbírala vejce z hnízd ptáků. Přes zimu byl dobytek ustájen ve stáji, která sousedila s obytnými místnostmi, aby dobytek zahřál lidi.
     Přes zimu se spravovaly nástroje, zpracovávala se kůže a kožešiny a také se tkalo. Na jaře pak muži s tímto zbožím vyráželi za obchodem. V hospodářství zůstávali pouze ženy děti starci a otroci. Ženy tedy neměly ve vikinské společnosti zrovna nízké postavení, protože se musely téměř samy starat o chod hospodářství. Ne jako ženy v ostatní Evropě. 
    Od nepaměti se skandinávské ženy účastnily všech slavností a obřadů, bojových cvičení, hostin a oslav. Směly volně vycházet, cestovat, přijímat mužské návštěvy. Dcery vítaly v norských domech hosty přípitkem na jejich zdraví a podávaly jim přes oheň roh. Severské ženy nepoznaly nikdy nesvobodu a závislost, které byly běžné jinde ve světě.
    Na severu byla žena ozdobou mužské společnosti. Měla vliv na mnohá jednání. Mnoho krve teklo pro ženy. Když se ptali islandského náčelníka Ruta, zdali je jeho neteř krásná, odpověděl: "Příliš krásná, bude jistě neštěstím mnohého muže." Jeho proroctví se splnilo. 
    Otcové střežili čest svých dcer jako svou vlastní. Byli citliví na vše, co by mohlo jejich pověst poškodit. Žena mnohem volněji rozhodovala o věcech svých citů, o věcech lásky a vztahu k mužům. Žena to obyčejně byla, která si vybírala společnost. Staletí vytvářela toto právo severských žen na vlastní, nepokřivený, neznásilněný život.
    Muži často umírali pro přízeň krásných žen, ale byla to vzpruha v boji a pobídka k velkým činům. Přízeň ženy jako odměna za statečnost je nejčastějším motivem norských hrdinných zpěvů.    

Na hygienu Vikingů jsou v historických pramenech rozdílné názory. Podle některých Vikingové moc čistotě nedali. Naproti tomu s hygienou je dokonce spojeno severské jméno, označující sobotu - je to laugardagr, den koupele. Vikingové, žijící v Anglii, si prý česali vlasy, koupali se v sobotu a měnili často šatstvo, aby snáze překonali cudnost žen a podařilo se jim získat za milenky i dcery šlechticů.

Vikinská společnost a právní systém -

Společnost vikinského světa se skládala ze tří stavů. Nejnižší místo v sociálním rozvrstvení patřilo nesvobodným otrokům. Postavení severského otroka se prakticky mnoho nelišilo od jiných zemí - neměli práva, museli vykonávat ty nejtěžší práce a jejich zavraždění se nepokládalo za vážný zločin.
    Vlastním jádrem společnosti byl selský stav. Typický sedlák sice nehospodařil na velkých pozemcích, ale byl svobodný. Do tohoto stavu patřily kromě rolníků i řemeslníci a samozřejmě válečníci, kteří se pod vedením jarla nebo dokonce krále účastnili zámořských výprav.
    Nad selským stavem bylo místo jarlů. To byla jakási šlechta, velkostatkáři, jimž vlastnictví půdy a jiné bohatství dovolovaly vydržet si bez obtíží družinu, mít vlastní lodě a všestranně uplatňovat svůj vliv.
    Na vrcholu celé společnosti stál král, jehož si ze svého středu volili náčelníci. Vikinský král byl typický "primus inter pares", první mezi sobě rovnými. Moc krále byla omezena mocí "lidu", tzn. shromážděním svobodných mužů thingu. Učinit rozhodnutí proti vůli shromáždění náčelníků, jehož každý člen se - kromě jména - cítil králi roven, bylo obtížné, pokud ne vůbec nemožné.

Právní řád vikinské společnosti spočíval na shromáždění svobodných mužů - tzv. thingu. Thing, tvořený radou svobodných mužů, způsobilých svým věkem a svými vlastnostmi nosit zbraň, se scházel, aby dbal zachovávání práva, vynášel rozsudky a projednával záležitosti týkající se zájmů celku. Zákon byl souborem zvyklostí, tradovaných v ústním podání od generace ke generaci. Staří členové thingu měli povinnost připomínat znění zákona na thingových shromážděních a udržovat je v paměti všech. Ke snazšímu zapamatování zákona sloužily ustálené formulace, opírající se o aliteraci. Výše trestu, stanovená pro svobodného muže za zločin násilí nebo vraždu, se řídila podle stupnice pokut , zvané mannbaetr. Plná pokuta byla vyměřena za zabití člověka nebo za useknutí nosu, poloviční za vypíchnutí oka, čtvrtina pokuty za useknutí ucha apod. Rozsudek vynášeli sami členové thingu. Spravedlnost však byla mnohdy zatlačena mocí, neboť na provedení rozsudku musel postižený dohlédnout sám, a to, pokud se jednalo o příslušníka slabšího rodu, nebylo vůbec jednoduché.

Co se žen týče:

Podle starých zákonů byl ze země vykázán ten, kdo políbil dívku proti její vůli. Stalo-li se tak se souhlasem děvčete mohl být přesto potrestán pokutou ve výši tří marek, trvali-li na tom její rodiče.
    Ve stejném smyslu hovoří i starý gottlandský zákon o nedovolené smělosti vůči ženám: "uchopíš-li ženu za zápěstí,  budeš potrestán pokutou půl marky, bude-li žalovat. Uchopíš-li za loket, zaplatíš osm örtungů. Obejmeš-li kolem ramen, trest osm öre. Dotkneš-li se ňader, zaplatíš jeden öre. Chytíš-li za kotník, "říká tento trestní ceník lásky," zaplatíš půl marky. Uchopíš-li mezi kolenem a lýtkem, zaplatíš osm örtungů. Uchopíš-li nad kolenem, zaplatíš pět öre. Položíš-li ruku ještě výš, pak je to hanebný hmat, je to dotek nestydatého člověka. Na to nejsou stanoveny peněžité tresty, protože většina žen to strpí, dojde-li už k tomu.      

Vzhled, oděvy, šperky -

Z archeologických nálezů, které ovšem nejsou nijak hojné, se dovídáme, jak asi Vikingové vypadali. Jejich tělesná výška se pohybovala v průměru těsně pod hranicí 170 centimetrů. Lebky měli převážně dlouhé, tzv. dolichocefalického typu, který bývá všeobecně označován za nordický. Pro tento typ je příznačná úzká a jemně formovaná lebka s nízkou obličejovou částí a s nízkými, poněkud šikmo položenými očnicemi. Vikingové byli světlé pleti a měli převážně plavé nebo rusé vlasy a modré oči.

 
Oděvy Vikingů se, ostatně jako všude jinde, lišily podle zámožnosti majitele. Muži nosili silný vlněný kabátec, sahající až do poloviny stehen nebo poněkud výše. Kabátec měl dlouhé rukávy, byl tvarován, v pase přiléhal úhledně k tělu. Zpravidla splýval volně, ale mohl být také přepásán. Součástí mužského oděvu byly také dva typy kalhot - jednak to byly kalhoty dlouhé a přiléhavé, jednak široké a podkasané, podobné širokým pumpkám. Ty asi lépe vyhovovaly majetnějším Vikingům, kteří tak stavěli na odiv svůj blahobyt. Třetí součástí mužského oděvu byl dlouhý plášť čtvercového tvaru. Na nohy nazouvali kožené boty viz zde.

Vikinské ženy z bohatších vrstev oblékaly přes jemnou, někdy skládanou košili svrchní šat, který byl bez rukávů a skládal se ze dvou částí upevněných pomocí poutek na dvou oválných bronzových sponách na prsou. Šat byl dlouhý, sahal až k zemi a měl dokonce vlečku. Přes něj převlékala Seveřanka třetí součást svého oděvu, což byla kratší nebo delší, v cípy vybíhající kápě bez rukávů. Na krku nosily ženy šňůry perel a ze spon na hrudi jim visely na jemných řetízcích nůžky, pouzdro na jehly, nůž a klíče. Vlasy si ženy svazovaly do velkého uzlu na šíji, upravovaly do síťky nebo je skrývaly pod pokrývkou hlavy. Mladé dívky však nosily oděv méně okázalý - většinou to byla krátká sukně a boty (většinou stejné jako u mužů). 

Vikingové milovali přepych a s ním spojené různé ozdoby a šperky. Jedinými mužskými ozdobami však byly pouze hedvábná čelenka hlað a náramek, což byl pletený nebo točený kruh, zhotovený ze zlata nebo stříbra. Takovými náramky obvykle odměňovali králové a jarlové členy své družiny nebo skaldy (= básníky).

Oproti tomu vikinské ženy měly šperků daleko víc. Byly to jednak zlaté nebo stříbrné kruhy, podobné náramkům mužů, často však větší, které ženy nosily na krku nebo možná ve vlasech, jednak soupravy spon, které nosily na prsou. Tyto soupravy se vždy skládaly ze dvou oválných pozlacených bronzových spon, určených k upevnění šatu, mezi něž si ženy připínaly sponu třetí, kulatou nebo často třícípou nebo-li trojlistou, zhotovenou z bronzu nebo stříbra. Všechny spony byly ozdobeny ornamenty většinou se zvířecími motivy. Jako ozdoby sloužily také dlouhé, jemně zpracované řetězy, zakončené zvířecími hlavami a doplněné někdy amulety v podobě Thorova kladiva. Různé šperky přiváželi Vikingové svým ženám také ze zámořských výprav.

Pohřbívání -

Svou námořnickou krev Vikingové nepopřou ani při pohřbech, neboť v mnoha případech byli pohřbíváni do lodí, člunů a nebo jen symbolů tohoto prostředku. Hroby se lišily také podle moci a majetku zemřelého. Chudí zemřelí byli pochováni v malé lodi bez větší obřadnosti. Naproti tomu bohatší Vikingové měli velké kultické obřady  

Pohřební rituál - O tomto pohřebním rituálu se zmiňuje arabský vyslanec ke Švédům Ibn Fadlán. Ten podrobně popsal "smuteční" obřad Vikingů se všemi jeho náležitostmi.

Vikingský šlechtic byl uložen na deset dní do hrobu a během této doby se pro něj připravoval pohřební šat i obřad sám. Jeho otrokyně byly tázány, která z nich by chtěla zemřít se svým pánem. Až jedna řekla "Já". Od této chvíle byla připravována na obřad, jedla a pila nabid. V den vlastního odřadu byla připravena loď, ve které byla lavice potažená byzantskými látkami. Poté vyndali tělo zemřelého, svlékli ho a oblékly do honosných oděvů (tělo bylo v dobrém stavu, pouze zčernalé zimou).Tělo uložili do lodi a obložili ho zbraněmi, ovocem a jinými potravinami.Poté přinesli psa, rozřízli ho na polovinu a vhodili do lodi. Rozsekali meči dva koně a uložili do lodi a totéž se opakovalo se dvěmi kravami. Celý obřad vedla stařena, kterou nazývali anděl smrti. Otrokyně určená k smrti s pánem vstupovala postupně do všech stanů přátel a všemi souložila. Majitelé stanů jí říkali: "Pověz svému pánovi, že jsem tak učinil z lásky k němu". Po tomto obřadu šla otrokyně na loď a přistoupila ke stanu, ve kterém ležel její pán. Stařena k ní přistoupila a podala jí číši nabidu. Otrokyně číši vypila a dlouho zpívala. Poté ji stařena strčila do stanu a několik válečníků přistoupilo s holemi ke stanu a začali do něj tlouci, aby přehlušili křik zabíjené dívky. Za stařenou vstoupilo do stanu ještě šest mužů. Každý z těchto šesti mužů opět s dívkou souložil. Poté ji dva uchopili za ruce a dva za nohy. Stařena jí omotala provaz kolem krku a konce podala zbylým dvěma mužům, kteří dívku počali škrtit. Na to vzala stařena dýku a bodala dívku mezi žebra, tak dlouho až zemřela. V této chvíli přistoupil blízký příbuzný zemřelého s pochodní v ruce k hranici s mrtvým přítelem a zapálil ji. Když se vše proměnilo na popel, navršili pozůstalí mohylu. Uprostřed ní vztyčili kůl ze dřeva, do kterého vyryli jméno mrtvého a jméno krále Rusů. Tím tento obřad skončil.

Je nutné si uvědomit, že co se týče odřadů tyto informace pochází od křesťanských zvěrozvěstů. Již dnes je prokázáno, že spousta informací o krvavých obětech byl pouze výmysl za účelem očernění pohanství. Stejně jako jsou popisovány nikdy neexistující krvavé Vikingské rituály - většina z nich byla absolutně nereálná a ani nemá antropologický a archeologický podklad, jsou tak popisovány i Keltské rituály. Dnes již vše začíná pomalu vyplouvat na hladinu. Nicméně dozajista bude trvat ještě mnoho let, než se vyvrátí spousta takovýchto křesťanských lží.

Anwend Zůl

Čerpáno ze stránek:  

SHŠ Ragnarök

saretu

Vikingové v Anglii (Jana Gráfová, 1998)

a knihy Svět vikingů