Boj

Způsob boje

V severní Evropě žádné šermířské školy neexistovaly. V boji záleželo na hrubé síle, předvídatelnosti a obratnosti. Boj však nebyl zcela bez taktiky, probíhal asi takto
Dvě vojska se proti sobě postavila v několika stupech, vojáci na sebe začali na sebe křičet bojový pokřik a vzývali bohy, aby v bitvě stáli na jejich straně.a dopřáli jim vítězství. Za tímto účelem se již před bojem skládaly oběti bohům války Odinovi, Thorovi a Týrovi (většinou byla poražena zvířata a dříve zajatí nepřátelé, ale jako oběti se též používalo pivo a medovina). Poté následovala střelba z luků a po ještě větším přiblížení se vrhala kopí. Následoval boj muže proti muži. Na které straně zůstalo stát více mužů na nohou tam bylo i vítězství.

Používané zbraně

Sekery:

Nejčastěji používanou zbraní byly sekery. Používaly je zejména nejchudší vrstvy bojovníků. Nejednalo se mnohdy o zbraně speciálně vyrobené pro boj, spíše o sekery denního použití. Nepoužívaly se dvoubřité sekery, tento omyl pramení buď z chybné záměny sekery za vývojově starší, někdy oboustranné sekeromlaty používané již od pravěku jako úderné zbraně, nebo starověké maloasijské dvoubřité sekery zvané labris.
Sekery byly dvojího typu ostří. Starší z nich skeggöx – používané již od 8. stol.- má ostří nesymetrické, protažené dolů a nazývá se podle tvaru připomínajícího kozí bradu – bradatnice.
Mladší široká, která se výrazněji rozmohla až od 10., ale hlavně v 11.století, má ostří tvaru symetrického lichoběžníku.
Levnější sekery byly pouze železné, lepší a dražší mívaly navařované ocelové břity a nejdražší (vyjímečně) bývaly bohatě vykládané stříbrem, zlatem, nebo je pokrývaly rytiny.

Meče:

Meče používali převážně majetnější válečníci. Chlapci z lepších rodin dostávali dřevěný meč zpravidla dřív než začaly chodit a železný hned jak se na nohy postavili. Vikingský meč byl původně bronzový, ale v pozdější době se začali dovážet a později i vyrábět meče železné.
O dovozu z Francké říše svědčí i přísné nařízení Franckých panovníků zakazující pod trestem smrti všem, včetně klášterů a jejich kováren, vyrábět pro seveřany zbraně, prodávat jim je, nebo je na sever vyvážet. Už z této doby se dochovaly značky výrobců – ULFBERHT, INGELRED, BANTO. Sice nevíme, co přesně toto označení znamená, ale je pravděpodobné, že šlo o jméno mečířské rodiny, či firmy, protože zbraně s těmito značkami byly vyráběny v časovém rozpětí až dvou staletí.
Meče byly obvykle dlouhé kolem 110 cm, čepel okolo 75 cm a široká kolem pěti centimetrů. V pozdější době mohla délka čepele jezdeckého meče dosahovat  až kolem 90 cm. Meče bohatších válečníků náčelníků a králů byly bohatě zdobené. Všechny meče byly dvojsečné a vyvážené asi 10 cm od záštity. Ta měla kulatý nebo oválný průřez a byla dost krátká. Přesahovala čepel asi o dva centimetry. Meč byl zakončen dělenou masivní hlavicí.
Výroba mečů spočívala v metodě tzv. vzorkového svařování. To znamenalo velkou pružnost a ostrost. Střed čepele byl vykován z měkčí pružnější ocele a v ohni byl přivařen břit – okraj z tvrdé ocele, která by se sama o sobě zlomila. Pak se čepel vyleštila a podélně byl vykován žlábek, který zvyšoval pružnost. Meče se nosívaly v dřevěných pochvách potažených kůží a vykládaných vlnou ta chránila meč před korozí a před ztrátou lesku. Pochva byla zdobená na ústí a na nákončí bronzem nebo i zlatem.

Sax či Scarmasax:

Dlouhý široký sečný nůž. Protože šlo o relativně levnou a účinnou zbraň, udržela se mezi chudšími bojovníky minimálně do 12. stol. po celé Evropě.

 

 

 

Kopí:

Nejúčinnější bodná a vrhací zbraň. Štíhlému, ostrému hrotu kopí neodolala při dobře vedené ráně žádná zbroj, ani tenké, dřevěné štíty vikingů. Kopí se sestávalo z kovového hrotu s kovovou násadkou a dřevěného ratiště. Kovová část bývala až 50 cm dlouhá a zdobená vzorkovým svařováním, někdy vykládaná bronzem. Většina kopí však zdobena nebyla. Vedle kopí s prostým listovým hrotem se občas nachází i hroty vybavené hřídelkou, pravděpodobně franckého původu. Kopí bylo stejně jako meč odznakem postavení bojovníka.

 

Luky:

Luky byli velice oblíbené, jelikož se daly použít jak k boji, tak k lovu. Při archeologických nálezech mnoho luků nalezeno nebylo, jelikož věci organického původu se v zemi rozložily. Nachází se však velké množství. hrotů šípů. Jeden luk byl nalezen v bažině poblíž Hedeby. Měřil 192 cm a je vyroben z pevného a pružného tisového dřeva.

Vikingové neměli vyčleněné cvičené, specializované oddíly lučištníků. V boji střílel podle situace, každý, kdo měl luk. A zpravidla pouze v úvodu bitvy. Lukostřelba se hojně (podobně jako vrhání kopí a kamení) uplatňovala při střetech na moři.

Zbroj, helmy a štíty

Zbroj:

Nejpoužívanější zbrojí byla zbroj kožená nebo vycpávaná vlnou. Ve většině případů se v armádách hojně vyskytují sedláci a rybáři, odvedení, aby splnili svou brannou povinnost. Vybavili se tím co měli zrovna po ruce (luk k lovu zvěře, sekera na dříví).
Šupinová zbroj byla zhotovena z kovových šupin navázaných na sebe koženými řemínky.
Další byla zbroj kroužková. Kroužková košile byla nejdražší částí vybavení bojovníka. Měla cenu několika desítek kusů krav až několika vesnic. Vážila kolem 15 kg měla krátké rukávy po lokty a dlouhá byla do půli stehen. To bylo dáno jednak úrovní vývoje zbroje ve vikinském období, konstrukcí a také faktem že Vikingové bojovali, ať už na lodích nebo na souši většinou jako pěšáci. I pokud měli koně, pouze se na nich přesouvali na bojiště – potřebovali tedy tomu úměrné zbroje. Nohy bojovníků chránila zpravidla silná vrstva plátěných ovinů.či koženého řemení. Ruce byly chráněny buď stejně jako nohy, nebo nebyly chráněny vůbec. Prsty však zůstávaly nechráněné a proto zranitelné. Krk bojovníka  zůstával buď holý, nebo jej chránil kožený či kroužkový závěs přilby nebo límec.
Situace se změnila až ke konci vikinského období, kdy Normané, usazení v Normandii již několik staletí byli pod přímým kulturním vlivem civilizovanějších Franků.Převzali jejich styl boje v čele s těžkou rytířskou jízdou a postupně přizpůsobovali i zbroj. Ta dosahovala až pod kolena a rukávy chránily paže až k zápěstí a pevná kapuce zbroje chránila hlavu i tam kam již kónická přilba nedosahovala. Váha zbroje tím podstatně vzrostla, ale pro jezdce na silném těžkém rytířském koni nepředstavovala vážný problém. (Podrobný postup výroby zbroje na stránkách sdružení Curia Vítkov)
Kroužkových kompletů v tomto období nebylo ještě mnoho, takže se dostalo jen na nobilitu. Tyto změny v organizaci vojska s masivním nasazením jízdy Normané nakonec zužitkovali roku 1066 v bitvě u Hastingsu, kde porazili pěší vojsko posledního anglosaského krále Haralda a fakticky tak ovládli Anglii.
Nalezené množství košil není velké. Předpokládá se, že je Vikingové ve velké míře nepoužívali, ale je dost možné že se dědily z generace na generaci, dokud se úplně nerozpadly nebo se v nich někdo neutopil v moři.

Helmy:

Vikingové používali v boji několik základních typů přileb. Od polokruhových, opatřených lícnicemi, nánosníkem či brýlovou ochranou obličeje, až ke klasickým kónickým přilbám tzv. normankám, žebrovým nebo tepaným, opatřeným obrubou a nánosníkem a hlavně bez rohů! Helmy s rohy se vyskytují pouze na několika kresbách a jde o předmět čistě rituální. Jestliže pomineme historii dospějeme k tomu, že je to nesmysl i z praktického hlediska. Oblost (později kónus) přilby zajišťovala hladké sklouznutí případné sečné rány, vedené zpravidla od shora dolů, což bylo při stylu boje a konstrukci meče nejúčinnější. Navíc při pevnějším upevnění rohů by majitel takovéto přilby riskoval, že rána svedená na tento roh mu škubne přilbicí a pákou rohu zlomí vaz.
Přileb se mnoho nenašlo, takže není pravděpodobné že patřily k běžné výbavě válečníka.

Štíty:

Vikingové používali většinou jednoruční zbraně a jejich doplňkem byl kulatý dřevěný štít. Vyráběly se převážně z lipového dřeva a někdy byly potaženy kůží. Po obvodu měly kovový okraj a uprostřed poklici (zvanou umbo), která chránila ruku. Měly až 1m v průměru a tak chránily bojovníka od ramen po kolena. Byly malované jasnými barvami. Štíty nevydržely věčně. U kvalitních štítů se však zachovala alespoň nejdražší část – kování. To se pak použilo na nové štíty. Síla zbraní a úderů dopadajících na štít se odráží i v dobových zvyklostech a zákonech.Mezi pravidly upravujícími podmínky souboje v některých oblastech patřilo, kromě vymezení místa (např. kravskou kůži na které se museli pohybovat oba soupeři alespoň jednou nohou), také právo každého z bojovníků na tři štíty. Teprve když zničil v boji všechny tři štíty, musel v boji pokračovat pouze se zbraní, což bylo při tehdejším stylu boje podstatné znevýhodnění.
Samotný fakt že se dopředu počítalo s možností zničení dvou až tří štítů během jediného souboje, svědčí o razanci a síle ran, pádnosti používaných zbraní i kvalitě štítů.